Jak to bylo s V.V. z D.V
1. Výrobci
Mladý Gréh je velmi nespokojen. Již drahnou dobu zápasí s kusem syrového masa, které nemůže oddělit od chlupaté kůže. Tohoto králíka zabil již včera a těšil se, jak si dnes opálí kus masa nad ohništěm. A nyní bojuje s kusem masa, prsty se mu smekají, mokré od králičí krve. Kdyby Gréh mohl, klel by.
Vydechne. Sedí na zadku před jeskyní, kolem švitoří ptactvo a slunce pálí o stošest. Otře bezděky zpocený, chlupatý obličej a jeho zraky spočinou na Zůn. Zůn již není nejmladší, ale stále pevná. Právě táhne kus dřeva do jeskyně. Pohlédne na Gréha a zašklebí se.
„Ah, to tam!“ ukazuje pravou paží do jeskyně. Gréh přikývne. Je mu jasné, že dřevo patří do jeskyně. Je mladý a chytrý. A má dosti pevných zubů, aby mohl zvládnout oddělení králičí kůže od masa. Uchopí odchlípnutý cípek do zubů a zatáhne. Oči nespouští ze Zůn. Je mladý a bude mít ještě mnoho žen. Ale nyní chce Zůn.
Starý, moudrý Bah sleduje s nelibostí Gréha. Oči mu příliš neslouží, žije již pětatřicet jar a není snad ani lovcem. Sedí na vyvráceném kmeni a hřeje se na slunci. Uléhá v poslední době se Zůn. Ač ženy a muži jsou všech, se stařeckou zavilostí si činí nárok právě na tuto ženu.
„Hej, hej!“ zavolá na lopotícího se Gréha.
„Sem, sem,“ naznačuje rukou, aby přišel k jeho posedu. Gréh se s hekáním zvedne a zvolna, s králíkem v ruce, přistoupí k Bahovi.
„Tak, tak, tak,“ ukazuje Bah pohyb pazourkem a naráží dlaní do kůže. Potom prudce zatřese králíkem. Zaškube kůží. Zakroutí hlavou.
„Kámen, dej,“ hrdelním hlasem Gréh vyzve Baha, „ já budu.“ A na znamení souhlasu rovněž mohutně protřepe mrtvého hlodavce.
„Ty sám kámen ......“ odmítne nápad Bah. Otočí ke Gréhovi zády. Audience skončila a on je starý a unavený. Má právo na klid.
Gréhovi se pranic nelíbí, že si musí složitý nástroj připravit sám. Pokud by byl více schopen abstraktního myšlení, zjistil by, že se na takovou činnost netěší. Ale on je cromagnonec a platný člen tlupy. Ví, co se sluší, když starší poradí. Jde splnit Bahovo přání a vyrobit si ostrý nástroj.
Jak se zvolna plouží ke svému místu před jeskyní, šlápne zrohovatělým chodidlem na silnou kost z nohy jakéhosi zvířete. Bolestí vyjekne. Pak se skloní, uchopí kost a v náhlém afektu jí chce mrštit do lesa. Cosi jej ale zadrží. Prohlíží si pozorně konec kosti, ulomený patrně při dělení potravy do ostrého bodce. Kdyby tak tu byla milá Zůn. Poradila by mu a potěšila jej úsměvem a dotykem.
Odevzdaně usedl na své místo. Králíka pohodil vedle sebe, natáhl se pro vedle ležící hranatý kámen a začal opracovávat kost.
S velkým hlaholem vpadla na mýtinku před jeskyní skupinka mužů. Vedl je mocný Škrh, kterého se všichni pro jeho sílu báli. Ctili jeho autoritu statečného lovce. Gréh se cítil ukřivděn - muži přicházejí z lovu, táhnou zabitého jelena, a on tu sedí s ženami a opracovává si kost. Ještě, že má nablízku Zůn.
Pokračoval v obrušování kosti. Myslel při této činnosti na Zůn, na její tělo a její čest lehat s nejlepšími muži kmene. Málo se soustředil na práci a podařilo se mu díky nepozornosti ulomit kousek ostří, kterým chtěl oddělovat kůži od masa. Vzteky zaťal kost do masa - a velký kus kůže se oddělil od těla! Pocit uspokojení se mu rozlil po těle. Nedostatek abstrakce v jeho jednoduché duši mu nedovolil, aby si o sobě myslel, že je šikovný muž. Pozice mladého lovce v tlupě jej nepředurčovala k opracovávání kostí a přípravě potravy. To pouze dnes hlídal tábořiště, obtěžoval starého Baha a snil o Zůn.
Mučen sluncem a představami opižlává kostičku do žádoucích tvarů. Vyrývá kamenem, brousí, poopravuje. Je zcela zaujat svou řemeslnou činností. Tento klínek bude jenom jeho.
Konečně dochází k závěru, že pěstní klín k odřezání kůže od masa je hotov. Ustane v činnosti a rozhlédne se. Ale nevidí starého Baha. Líně se zvedne a začne jej hledat. Prohlédne les, blízké okolí, palouk před jeskyní.... Že by byl uvnitř? A za příjemného jarního dne? Není snad starý Bah nemocen? V takovém případě by byla Zůn Škrhova. A z toho šel respekt. Gréh značně znejistěl a opatrně vstoupil do jeskyně, ze které zazníval hlasitý rumraj.
Oslněn sluncem se nemůže rozkoukat. Až po několika dlouhých okamžicích rozpoznává hlouček členů tlupy, jak nedočkavě pobíhají kolem mrtvého jelena. Kdosi dokonce klečí u zabitého zvířete a ucucává krev u jedné z četných povrchových ran. I starý Bah krouží po udusané hlíně okolo tlupy. Pro své stáří a slabost již nemůže rozrazit hlouček soukmenovců. Proto pobíhá dokola a nakvašeně povykuje.
Gréh jej uchopí za paži a vleče ven. Chce mu ukázat své dílko, které v potu tváře a na prudkém slunci dle Bahovy rady vyrobil. Bah se sice chabě brání, ale poté uzná, že nemá cenu odporovat. Ještě by Gréh poznal, jak je vlastně slabý a starý. Odchází tedy s mladým mužem na jarní slunce. Zde mžourá do ostrého světla jasného dne a Gréh mu vsune do pravice svůj výtvor.
Bah nevěří svým špatně vidoucím očím. Co to ten mladík vytvořil? Vždyť klín do ruky nepadne! Zapomněl již, že Gréh potřeboval hrot k oddělení kůže od masa mrtvého zvířete. Přejíždí palcem tvary opracované kosti a mumlá.
„No?“ tázavě pohlédne Gréh na Baha.
„No, no!“ nasupeně odpovídá Bah. „Co to?“
„Kost na maso,“ skoro uraženě odvětí Gréh.
Bah v okouzlení přejíždí tvary kosti. Napadne jej, že si výtvor ponechá a daruje jej jako ozdobu nějaké z žen, až ji bude chtít oplodnit. Zatím si ale neví rady. Kost mu připomíná ženu - hlavička, prsy, mohutné boky a široká stehna se zvýrazněným klínem. Jen chodidla jsou ulomena a přiostřena. Ale žena to není. Gréh určitě nevyrobil ženu, pouze nějaký nástroj.
„Ne, ne! To ne klín. Nepasuje do ruky,“ zklamává Gréha. „Zde zavazí toto,“ ukazuje na prsy.
„A toto ne třeba,“ ukončí výklad rázně poklepáním na hlavu nože-sošky. Gréh nasupeně mávne rukou. Co mu ten stařec vykládá? Dřel se snad na slunci on? Ryl pracně kamínkem do kosti? Obrušoval o skálu výčnělky? Ne. Otočí se a odchází do lesa pít vodu.
Starý Bah, rozmrzelý nezájmem o svůj výklad, mrští soškou naslepo do nitra jeskyně. Ta zůstane ležet kdesi v temném koutě na udusané hlíně.
2. Nacionalisté
Profesor Navrátil mohl kvetl spokojeností. Posluchači nehlučeli, nečetli si a předstírali pozornost a zájem. Vydrželi jej poslouchat i s jeho vývody téměř osmdesát minut. Nikdo se znuděně nezvedl z lavice a neodešel mimo aulu. Budou to ukáznění občané, pomyslel si pedagog.
Rozhodl se ukončit přednášku. Nedělal si velké iluze o účinku slov. Byl členem nacionalistické strany a jeho výlevy v denním tisku z něj učinily neoblíbenou osobu. Přesto se odvážil určité vstřícnosti ke studentům.
„Má někdo nějakou poznámku k problému?“ otázal se směrem k mladým posluchačům. Čekal ovšem pasivitu. Chtěl uzavřít dnešní hodinu důstojně.
„Pane profesore, a z čeho usuzujete na tak závažnou, až rozhodující roli Slovanstva ve středoevropském prostoru, jak jste zde naznačil? A proč myslíte, že Slované jsou i původním obyvatelstvem tohoto prostoru?“ vychrlil ze sebe pomrkávající mladíček s přilízlými tmavými vlasy. Kvapně se posadil do lavice a se zatajeným dechem vyčkával, co nastane.
Ten kluk to určitě měl připraveno předem, blesklo hlavou přednášejícímu. Takhle by to přímo neřekl a nemluví vlastně ani k tématu. Snad se jej snaží vyprovokovat. Kdo jej poslal?
„Vážený pane kolego,“ začal rozvážně, bez emoce reagovat Navrátil. „Netážete se sice přímo k tématu, kterým, jak jistě jste si všimnul, byli cromagnonci, ale já vám odpovím.“
Zhluboka se nadechnul a začal vykládat přívětivým, lehce ironizujícím stylem, jako by poučoval malé děti o cvrnkání kuliček: „Slované jako etnikum vznikli na území střední Evropy a mají zde své domovské právo. Až později byli donuceni mnoha nešťastnými okolnostmi, jako jsou nájezdy, vlivy primitivnějších etnik a vlastní vnitřní nesváry některá svá výsostná území opustit.
Jejich nejvyšším hybatelem nebyl boj. Ani pohlcování cizích národů pokojnou cestou. Byli nejkulturnější a nejvyspělejší v celé Evropě. Kde byli Řekové a Římané před dvaadvaceti tisíci lety? Lezli po stromech s opicemi a nebo se pelešili v zárodečné národnostní formě na plážích.
Zato Slovanstvo mělo organizovanou strukturu, na tu dobu vyspělou. Mělo ve svých tlupách nejen ženy - ošetřovatelky rodinného krbu. Mělo i náčelníky s přímou autoritou, mělo i šamany s, řekl bych, metodickou autoritou. Mělo lovce a řemeslníky. A mělo, považte, i umělce!“
Profesor Navrátil se rozohnil. Snění o mocném Slovanstvu bylo jeho koníčkem a jak se dostal do ráže, neušetřil nikoho.
„Jako výraz rozvinuté společenské nadstavby organizované společnosti měli Slované své malíře, sochaře, architekty a literáty. Poslední dvě skupiny samozřejmě ne v dnešním slova smyslu, ale jako vykladače nejlepších řešení utáboření tlup lidí a ústní vykladače pověstí a tradic kmenů.
Dnes již málokdo klade důraz na úlohu Slovanstva v Evropě. Na příkladu Věstonické Venuše jsem vám ukázal, že naši předkové tu byli, žili, bránili se a tvořili. Tvo - ři - li pánové. A to hezky. Není snad tato soška Venuše nádherným zobrazením slovanské ženy?
Jistý farář, pánové, Vavřinec Sigmund se jmenoval, kopal již v roce 1878 na Moravě, u Osvětiman a narazil na stopy praslovanského osídlení v hradisku sv. Klimenta. Slyšíte dobře. Naši předkové bydleli již tehdy vysoce organizovaně, v hradisku! Chce snad někdo pochybovat, že máme právo na evropský prostor?!“
Poslední slova profesor Navrátil již vykřikoval. Při jednom z aktů rychlého nadechnutí si uvědomil, že začíná vypadat směšně. Posluchači se zjevně těšili na konec hodiny a zmatečný závěr přednášky je neaktivoval do nadšeného vytržení pro věc Slovanstva. Ukončím to, bleskově uvážil.
„To je pro dnešek vše. Sejdeme se zase příští týden, tuším v úterý, že? Děkuji za pozornost, nashledanou.“
Auditorium začalo za skřípání odsunovaných židlí vstávat. Studenti vkládali papíry s poznámkami do tašek a postupně opouštěli místnost.
3. Lidé
Gréha napadlo, že by mohl svou opracovanou kost dát Zůn. Získal by si tak její přízeň. Vydal se do jeskyně hledat své sochařské dílko, které mělo býti původně nástrojem.
Jak se tak procházel v zadních, temných partiích jeskyně, propadal stále větší beznaději. Jeho kost byla k nenalezení. Buď ji někdo sebral a nebo ji Bah svým hozením zničil. Gréh nebyl svou inteligencí a životními zkušenostmi schopen zhodnotit, kde a u koho může jeho nástroj být. Co se dá dělat? Když zakopnul a byl nucen pokleknout, téměř hledání vzdal.
V temnotě narazil na něčí tělo. Byla to žena. Cosi zavrčela a ležela dál. Že by Zůn? Gréh si lehl za ni a pevně ji uchopil kolem pasu. Rozespalá překvapeně vypískla. Gréh ji sevřel ještě pevněji a začal se chovat jako muž. Třeba je to Zůn......