Restaurant hotelu Hilton v pozdním odpoledni zel prázdnotou a zíval nudou. Obsluhující číšníci  se ospale ploužili okolo několika paniček, srkajících sladkou kávu a pojídajících dortíky. Pouze v rohu místnosti, za nosným sloupem, bylo živěji. Zde posedávala nějaká významnější persona, jelikož ruch dosahoval nebývalých obrátek a lenost obsluhy byla pravidelně čeřena úsečnými povely a tichými pokyny samotného vedoucího směny.

Muž v šedém konfekčním saku, zjevivší se ve dveřích, nikoho příliš nezaujal. Mírně zaprášené  a nedokonale udržované boty jako by chtěly býti tichou tečkou k celkové ošuntělosti a unavenému pohybu, se kterým zamířil ke stolu jedné se zde přítomných  paniček.

„Prosím, je zde volno?“ zeptal se dobře udržované, silně namalované a nadměrně parfémem zasažené dámy pozdních středních let. Ta vzhlédla od kávy. Muže sjela tázavým pohledem a demonstrativně se rozhlédla po sále, jako by chtěla naznačit, že je zde  mnoho jiných, úplně volných a vhodných stolů.

„Ano, je zde místo,“ hlesla nakonec s despektem a hluboce vydechla. Muž se tiše posadil a rozhlédnul se po prostoru.

„Pane vrchní...!“

„Přejete si, pane?“ přispěchal pikolík, vyrušen z nezúčastněného rozjímání u okna.

„Dvojku červeného! A máte, prosím, papír a propisku?“ otázal se muž.

„Ihned to bude, máme vše:“ odvětil obsluhující a odkvačil do kuchyně. Létací dveře zakmitaly rameny a rozhostilo se typické šumivé restaurační ticho, občas narušované obsluhou významného hosta v rohu místnosti. Sál, zalitý paprsky odpoledního slunce, začínal připomínat  přetopený kotel. Za pět minut pikolík přinesl papírovou čtvrtku a opotřebované kuličkové pero. K tomu přistavil dvoudecovou skleničku vína.

„Nebude vám vadit kouř?“ otázal se muž své spolusedící u stolu.

„No, když to musí být....“ nakrčila žena nos a znuděně pohlédla kamsi za muže, přímo do rozsluněných oken restaurace.

„Tak dobře, nebudu kouřit.“ usnesl se, spíše pro sebe, unaveně a usrknul vína. Zašklebil se nad jeho kyselostí, uchopil propisovačku a začal rozvážně sázet velká, čitelná hůlková písmena na papír.

Nadepsal: „Toto je má poslední vůle a dopis na rozloučenou.“

„Prosím toho, kdo mne dnes uvidí s prostřelenou lebkou,“ pokračoval: „aby mne nepovažoval za sebevraha ze zbabělosti. Snažím se pouze uniknout z osudu a odlehčit svému okolí od mé obtížné přítomnosti. Hledám-li dnes smrt, unikám tak beznadějné bídě a neperspektivnosti.

Snažím se psát  neprodal jsem již tři čtvrti roku ani povídku. U všech známých jsem zadlužen, rozprodal jsem i zařízení bytu po mamince. Pokusil jsem se prodat své tělo posmrtně na výzkumy lékařské fakultě, ale bezvýsledně. Prý berou pouze invalidy, genetické mrzáky a blázny.

Mé šaty jsou ošuntělé a brzy se začnou rozpadat. V takových hadrech nemohu obcházet redakce a vydavatelství. Už na první pohled mne mají za neúspěšného a neschopného.

K radikálnímu řešení jsem se rozhodl po zralé a dlouhodobé úvaze - každý spisovatel se stane známým až po své smrti. Já navíc svou demonstrativní sebevraždou upozorním vydavatele na senzační téma. Každý bude chtít prodat román nebo povídku od sebevraha.

Zbraň (revolver Magnum) jsem vyměnil za hodinky po dědečkovi naprosto legálně. Nevázne na něm žádný dluh. Prosím, aby byl po vyšetřování  odevzdán mé ženě - má zbrojní pas a zbraň jí může pomoci k ochraně.

Výnosy z publikování mých literárních děl nechť jsou připsány k dobru mé ženě, popř. dětem.“

Pisatel se zarazil, jako by chtěl ještě něco dodat. Pak pohodil nesouhlasně hlavou a rázným pohybem připojil do pravého dolního rohu:  V Praze dne 20. června t.r.

A připojil vlastnoruční podpis:  Jan Bárta, gen. Píky 2043.

Po uskutečnění celého výkonu se napřímil a pohlédl zamlženým zrakem na svoji spolustolovnici. Když shledal, že obrácený text pracně čte, vzdychl a napil se vína. Poté uchopil list papíru a polohlasem si vše znovu pozorně přečetl. Tu ubral slovíčko, tam přidal čárku, ale vcelku byl se svým výkonem spokojen. Vytáhl si cigaretu z ohmatané krabičky, škrtl zápalku a lačně potáhl kouř.

„Pane vrchní...“ dáma vzlykla skoro šeptem . Vstala a čile odkráčela k opodál stojícímu číšníkovi.

„Co si madam přeje?“ neutrálně se otázal číšník.

„Mohli bychom hovořit tišeji? Můj spolustolovník, vůbec jej neznám, hodlá spáchat demonstrativní sebevraždu. Obávám se, že zde. Závěť právě již napsal.“

Vrchní číšník lusknul na pikolíka. Ten přiběhl s oddaným psím pohledem v očích. „Přiveď šéfa!“ zavelel mu rozhodně.

Dáma se mezitím přišourala zpět ke svému spolustolovníku. „Promiňte, že ruším,“ zašeptala a naklonila se blíže k muži:  „přečetla jsem si Vás text.“

„No a? To mi nevadí, jsem zvyklý, že lidé čtou, co napíši,“ se zlostným patosem odsekl oslovený.

„Vy nesmíte spáchat sebevraždu!“

„Jo, milá paní, a vy mne budete živit? A zaplatíte mé dluhy? Víte, co to je, přijít o kamarády a zároveň nemít co do úst?!“

„Dejte mi tu pistoli!“

„Nedám! Je má a já se s ní, až dopiji, odprásknu!“ Ztišil hlas: „ Ale nebojte se, kulka nepůjde na vás, půjde kolmo. Jestli chcete, máte čas odejít.“

Rozlétly se dveře od kuchyně a do místnosti vběhl vrchní číšník, doprovázený majitelem restaurace. Když to sebevrah viděl, vytáhnul z kapsy saka revolver a přiložil si jej ke spánku.

„Dál ani krok!“ vykřikl směrem k přibíhajícím mužům.

„Necháte toho, člověče!? Nevidíte, že ohrožujete jméno mé restaurace a životy hostů!? Co si myslíte!?“ křičel na sebevraha majitel lokálu. „Vždyť zde jedí ministři i s rodinami!“ Restauratér se očividně chvěl rozrušením. Dokonce se zdálo, že je na tom nervově hůře nežli Bárta, který hodlal právě nyní veřejně skoncovat se svým mizerným životem.

Přibíhali i ostatní hosté, které přilákal křik u stolu. Jan Bárta, i přes svou nelíčenou emoci, zpozoroval dobře oblečeného, štíhlého postaršího muže a jeho partnerku, mladou, hezkou, zdravě vypadající vyšší tmavovlasou slečnu. To v něm vzbudilo další hlubokou vlnu beznaděje. Takto on vypadat nikdy nebude, o ženě ani nemluvě!

„Již jsem se rozhodl a nikdo mi v tom nezabrání! Jsem na tom mizerně a budu ještě mizerněji! Žena mne nezná, nemám co jíst a kamarádi se mi vyhýbají!“ sebevraha začínala přemáhat sebelítost.

„Tak nechejte toho přeci,“ hlubokým, sametovým altem promluvila tmavovláska.

„Co vy víte,“ o poznání mírněji odpověděl se smutným výrazem Bárta. „Co vám chybí? Jak tak koukám, vlastně nic,“ ušklíbl se nenápadně.

Vrchní číšník sebral papír se závětí se stolu  a začal nahlas  předčítat jeho obsah. Když dočetl, rozhostilo se zaražené ticho. Jen Jan Bárta, dojat  vlastním textem, přečteným někým jiným, pronesl pateticky: „Otevřel jsem dveře, které vedou ze života, tak mne nechejte projít. Nemáte právo mne nutit, abych trpěl dál bídou a byl na obtíž svým bližním.“

Tmavovláska se přivinula ke svému šedovlasému příteli a dlouze mu něco šeptala. Ostatní hosté i restauratér pohlédli na sebe, pokývali hlavou na souhlas a jedna z dam pravila: „Pomůžeme vám, vážený pane!“

Všichni okolostojící, až na tmavovlásku s jejím přítelem, začali prohledávat kapsy.  Vytáhli své tobolky, peněženky a prkenice a bankovky v nich obsažené začaly šustit v prstech.

Bárta fascinovaně hleděl na to divadlo. Ruka s revolverem mu poklesla, poté dokonce zbraň položil na desku stolu. Jeho spolustolovnice se jí bleskurychle chopila a schovala ji do kabelky.

Před mužem se začala kupit hromada bankovek. Kroutil nesouhlasně hlavou, avšak nahlas neříkal nic. Poté vděčně pohlédl na své dobrodince a srovnal peníze na úhlednou hromádku.

„Abyste věděl, mladíku, že my nepomáháme jen almužnou, tak já vám budu vydání vašich knih  financovat. Za to poděkujte tu Marcele,“ oznámil Bártovi starší elegán a zamilovaně pohlédnul na tmavovlásku.

„Děkuji, slečno Marcelo,“ vydechl Bárta a oslovená slečna se rozpačitě usmála. Ještě musel osazenstvu a hostům restaurace slíbit, že se plánu na sebevraždu vzdá a bez placení opustil lokál.

Za dvacet minut, v restauraci hotelu Alcron, muž v šedém konfekčním saku si přisednul k postarší dámě, srkající kávu a znuděně hledící na ulici zaprášeným oknem podniku. Silně namalovaná a nalíčená žena dávala mírně najevo nevoli z jeho přítomnosti, ale  všechny ostatní stoly byly obsazeny.

„Pane vrchní...!“

„Přejete si, pane?“ přispěchal číšník v červené vestičce.

„Dvojku červeného! A máte, prosím, papír a propisku?“ otázal se muž.

„Ihned to bude, máme vše,“ odvětil obsluhující a odkvačil do zázemí restaurace.

Když před hosta položil papír, propisovací tužku a skleničku červeného vína, muž se napil, povytáhl si rukáv saka a nadepsal do záhlaví papíru: „Poslední vůle a dopis na rozloučenou“.