VD 23 - vyprávěnka 3/3
Březen 1987.
Mezi námi zloději – mravoličná vyprávěnka vlaková
část 3/3
**********
„A co ti dva, nechcete se jim pomstít?“ otázal se Bašta. Téma msty jej zajímalo, rád studoval některá lidská hnutí mysli.
„Zmizeli beze stopy. A pomsta? Já, taková měkká povaha? Seru na ně, já chci žít! Také být jako člověk. Nemusí být moc vaty, ale ňáká by kápla.“
„A proč chcete do Polska? Co když vás chytí na nádraží? Ví někdo, že jste prchnul?“
„Baže, že ví. Dal jsem bachařovi do držky a sebral jsem mu obušek.“
„A co to Polsko? Myslíte, že se dostanete až do Ostravy? Viděl jste ty policajty v Pardubicích na nádraží? V Chocni nestavíme, ale co bude v Třebové?“ dorážel Bašta.
Trestanec Jarda pohlédl na Baštu vyděšeným pohledem: „ Fízlové? Těch jsem si nevšim. To je v prdeli, co budu dělat? Do prdele, do prdele, do prdele.....!“
„Klid, před Ústím zastavíme vlak. Vyběhnete ven, někde na svahu blízko lesa. Zmizíte a hotovo. Opravuje se tam trať, druhá kolej je bez provozu a tak vás nic nezajede,“ začal čile kout pikle Bašta.
„Blázníte? To mě každý uvidí. Počkám zde, třeba to projedu....“
„Kde si myslíte že jste, člověče? Do každého vagónu nastoupí čtyři policajti. Z každé strany půjdou dva. Budou pomalu, rozvážně pročesávat vozy a jakmile vás některý z nich zmerčí, dá signál ostatním. Sejdou se na jednom místě a pak vás lapnou jako zatoulaného psa!“
Trestanec těkal očima po kupé: „ Jak si dají signál? Pod elektrikou žádné signály nejdou dávat!“ chytal se stébla.
„Jak dlouho jste byl v té base, člověče?! Je jiná doba, signály jsou rušeny úplně jinak! A vůbec, necháte keců, blížíme se do kopců, vypadněte na chodbu a připravte se! Nate!“ podával Bašta uprchlíkovi pětitisícovku.
Ten se na něj poplašeně podíval. „Za co, co to je?“ koktal překvapeně. „Proč to děláte?“
„Berte to jako pomoc bližnímu, rád zdravím lidi, co jdou dolů, když já jsem nahoře. Bude se vám zatraceně hodit. A teď už padejte!“ vystrčil vězně na chodbičku vagónu. „A držte se madla, cukne to!“
Rekonstrukce trati, zařezávající se do lesů v podhůří Orlických hor, zpomalila rychlík, který se zde plížil téměř tempem cyklisty. Jan Bašta přistoupil k záchranné brzdě a mrknul na pečeť. Provázek pojistky byl dosti dlouhý k nadvázání. Ještě pohled z okna. Ano, okolí vyhovuje jeho záměru.
Zatáhnul za brzdu. Nastalo přesně to, co očekával. Brzdy zablokovaly kola vlaku. Za zběsilého skřípění začala souprava drhnout o kolejnice a zastavovat. Náraz hodil Baštu na stěnu kupé. Z vedlejších oddílů slyšel duté rány padajících zavazadel a nadávky lidí. Rychle vyskočil na sedadlo, strčil rukojeť brzdy zpět a začal navazovat přetržený provázek. Přečnívající konce ukousnul zuby a kuličku uzlu schoval do pečeti.
Poté se posadil. Polilo jej horko. Ani se nepodíval, kde a jak vězeň Jarda utekl. A zda vůbec uniknul nepozorovaně. No co, pokud jej nechytí, svede zastavení vlaku na něj. A pokud chytí? Cítil, jak se jej zmocňuje stres a jizva na pravém boku těla začíná nepředstavitelně svědit.
Průvodčí probíhal stojícím vlakem i s vlakvedoucím: „ Nestalo se nikomu nic?!“ vykřikovali oba v chodbičkách a nahlíželi do jednotlivých oddílů vozů, kde že je porušena záchranná brzda. Vpadli i k Janu Baštovi. Sledoval je s vytřeštěným zrakem a chvějící bradou. Vždyť je to jen průvodčí, opakoval si v duchu stále dokola.
„Vidím, že vás náraz vyděsil, omlouváme se. Někdo zatáhnul za rychlobrzdu,“ zadrmolil vlakvedoucí, zrakem obhlédnul kupé, mrknul na záchranu a zmizel v chodbičce.
Jakmile se souprava s mírným škubnutím opět rozjela, opřel se Jan Bašta pohodlně o sedadlo. Zhluboka vydechnul a pohladil si pravý bok, ve kterém tkvěla v minulosti vyrytá jizva. Zranění utrpěl při vloupačce v administrativní budově jednoho malého hospodářského areálu v Napajedlích.
Holt, je dobré, když jdu nahoru, zdravit ty, co jdou dolů, pomyslil si Bašta, dříve mezi kamarády známý též jako Puška. Je to to nejlepší, co jsem mohl pro toho trotla Jardu udělat, napadlo jej ještě , nežli, ukolébán jízdou, začal podřimovat.
******
Konec.