VD 22 - vyprávěnka 2/3
Září 1986.
Mezi námi zloději – mravoličná vyprávěnka vlaková
část 2/3
**********
Muž pozvedl víčka, zahleděl se naň a pozoroval jej nedůvěřivě svýma zelenýma očima. Tvář měl šedivou. Nevypadal na bezdomovce. Žádná špína, zanedbání. Pouze jakási neurčitá beznaděj a strach. Živočišný strach štvaného zvířete.
Bašta se posadil naproti neznámému a opřel hlavu o sedadlo. Přimhouřenýma očima jej prohlížel. Budu mu muset naznačit, že je mi nesympatický, napadlo jej nelogicky. Nadechnul se a začal.
„Jestli je Vám zima, zavřu to okno,“ pronesl ironicky se zjevnou narážkou na mužův zimní oděv. Neznámému sarkasmus ušel a pohlédl kose na Baštu.
„Proboha, nedělejte to,“ zaúpěl. Bašta sňal ruku z okenního rámu. Cosi v chraplavém zvuku mužova hlasu jej přimělo zpozornět. Pohlédl zřetelněji na nezvaného spolucestujícího. Pod chybějícím knoflíkem zahlédl šedivou teplákovou soupravu.
„Měl byste si opravit kabát, váš vězeňský oděv není v těchto končinách příliš oblíben.“
Neznámý drobným gestem mávnul dlaní.
„Vy jste se před odjezdem napěchoval pod sedadlo? To byl teda výkon. Ale jak vidíte, moc čisto tam zrovna nebylo. Co teď s vámi? Ví o vás někdo?“
Trestanec přikývl. „ Netušil jsem, že se vrátíte. Nemáte něco k jídlu?“
Bašta zakoupil v centru Prahy obloženou bagetu. Nerad jedl za jízdy, jedno jestli ve vlaku nebo autobuse. Od dob pravidelného cestování dráhou nesnášel turisty a osoby, které, jakmile usednou do dopravního prostředku, vybalí jídlo a začnou je konzumovat. Proto mu nepřišlo příliš líto obětovat svůj skrovný pokrm neznámému.
„Ale až to sníte, povíte mi, jak to s vámi je,“ kladl si podmínky Bašta. Neznámý horlivě přikývl a natáhl ruku po bagetě. Začal hltavě pojídat a na sucho polykat sousta. Bašta jej s nechutí pozoroval. Cosi jej na trestanci přitahovalo a zároveň odpuzovalo. Rád riskoval a zahrával si s ohněm, ale že by se musel zaplést zrovna s propuštěným vězněm?
Na nádraží v Kolíně měl vlak zdržení pouze několik málo minut. Když se rozjel a darované potraviny zmizely v útrobách trestance, Bašta jej ponoukl: „No tak, jak to bylo?“
„Nejsem vinen, podrazili mne kámoši,“ začal vězeň. No to určitě, napadlo Baštu, to říkáte všichni. Ale nastalý monolog nepřerušoval. „Byl jsem členem ostrahy . Hlídali jsme jednu budovu u Napalska. Služba pohodová, hodinové peníze stály sice za houby, ale s příplatky a množstvím odsloužených hodin to hodilo i deset tisíc měsíčně. No uznejte, za nic, jen se občas projít se psem po areálu a baráku. Vegáč, a já to skopal.“
„Utekl vám zloděj?“ zeptal se Bašta účastně, aby bylo vidět, že má o příběh zájem.
„Ale houbelec,“ odseknul vězeň: „ přilepili se na mne dva chlápci, ňáký Franta a jeden, co mu říkal Puška, takový obrýlený, tmavý chlapík. A hned, prej budeme ve vatě, budou lováče, domluvíme se, záleží jen na tom, jak to spytlíkujeme a tak dále. Šak to znáte....“
„Neznám,“ odtušil Bašta.
„Promiňte, nemyslel jsem to tak,“ uvědomil si neznámý a pokračoval: „Prý mne bací po hlavě nebo mi zlomí ruku, uspí psa a vyloupí budovu. Měl jsem jim ukázat, které klíče ve vrátnici jsou od čeho. A hned Jardo sem, Jardo tam, Jardo si borec..... Jsem především velký vůl! Jo, a Jarda, to jsem jako já,“ doplnil celkem zbytečně.
„Dost jednoduché, byl byste první podezřelý,“ prohodil Bašta.
„Taky že jo!“ zareagoval vězeň Jarda: „ bacili mne pořádně, psa zabili a zřejmě, jak jsem byl v bezvědomí, vkládali mi do ruky různé předměty z kanceláří. No, otisky, víte? Svázali mne tak, aby každý policajt viděl, že je to jen jako. No, a zdrhli i s vývarem. Prý za jeden a půl milionu to bylo, a i doláče získali. Dvacet tisíc. Jen ten lump Puška si zarazil kus skla ze zrcadla do boku, jak se škrábal kdesi na skříň.. Dobře mu tak, svini, ať chcípne.
Z toho všeho mne obvinili a posadili do basy. Dostal jsem sedm let za zapírání a podílnictví. Já nikoho nezapíral a spolupracoval s policií. Houby mně to pomohlo. No a od té doby jdu z průseru do průseru. Nikdo mne nezaměstná, začal jsem krást a přepadávat. Teď jsem dostal dvanáct let - za zmlácení čerpadláře a recidivu. Nevydržel jsem to a utekl - po pěti letech. Je mi už všechno jedno. Zmizím skrz Ostravu v Polsku.“