vracenky - ve zlatém kočáře
Prosinec 1989.
Žili jsme. Pokud možno všichni podobně: ve zlatém kočáře ideí, které nám nebyly vlastní, tlumily zbytečné otázky a zdůvodňovaly si i potlačení nepříjemných odpovědí.
Co nám chybělo? Vlastně nic – škola se absolvovala ve feérii života studentského, místo pracovní se hlásilo samo. Vojna, sňatek, rodina, nějaký ten osobní majetek. Při dodržení rituálních pravidel klidný život do důchodu.
Klídek – toť hlavní heslo kočího zlatého kočáru. Kočí jej neměl. Musel nás provézt cestami-necestami, nástrahami zvenku i škodlivými vlivy pozůstatků maloburžoasie, kterou se stále nedařilo zlikvidovat.
Řešilo se – co vlastně? Jak prosperovat? Určitě ne. Jak uživit obyvatelstvo? V ne první řadě. Jak se ubránit? Ano, vnějšího nepřítele jsme si udržovali a vnitřního vytvořili. Byli jsme si jím my sami, my všichni, mlčící, lehce kverulující většina. My všichni jsme bojovali ve vynucených mikroválkách především sami proti sobě.
Razantní řešení – nedoporučovalo se. Kárající prst režimu stál na stráži, posílen ústavním článkem č.