vracenky - žízeň
16. prosince 1990.
Bylo nebylo, za devatero horami a dvěma jadernými elektrárnami jedno plánované hospodářství. A jak již v předvídání stalo se zvykem, dbalo velmi o pravidelný přísun tekutin.
Bylo nebylo, za devatero lesy a obřími železárnami málo automobilů a benzínu. Zato neúměrně veliká panovala žízeň obyvatelstva.
Bylo nebylo ...... ne, bylo. Vypracováno řešení. Napojíme občany a ušetříme pohonné hmoty a nákladní automobily. Vznikla pivní rajonizace území.
Každý pivovar a pivovárek v dotčené zemičce měl přesně vytýčenu oblast, kterou mohl svými produkty zásobovat. Jednalo se o nejbližší okolí v rámci okresu. Tak ušetřilo se.
Stát založený na výjimkách určil několik pivovarů, které mohly napájet celou republiku. Vše fungovalo v obecném poznání nutnosti do prvního velkého pivního sucha (léto 1983).
Krize vlády, krize piva. Žízeň – kde jsou dodávky? Pivovary s udělenými výjimkami selhávají jako první, lokální obsazují vše. Entropie, improvizace, mimořádná opatření pro obchody, hospody a restaurace. Štamgast nenachází, nač byl zvyklý, lemtá patok odjinud.
Kolabují rajonizace pivových rozvozů. Žízeň (a spokojenost) obyvatelstva je přednější nežli rentabilita nevýkonné ekonomiky. Vše řešeno operativně, zákazník se musí k pivu dostat (= průnik tržních snah pod krustu reálného socialismu pod vlivem dlouhodobého sucha a chlastací kultury).
Prší. Vše se vrací do starých kolejí. Socialismus získává zpět svou brunátnou pivní tvář. Pivo je náš chleba, pravil soudruh Biľak pro západoněmecký Stern.
*****