vracenky - bursiáni
Květen 1978.
S centrálně hlídaným, pečlivě dávkovaným a neideově orientovaným uvolňováním (v bolševické protočeštině „demogratizace“) koncem osmdesátých let vyrojily se nejrůznější bursy. Maskovány zprvu jako zájmové – sběratelé všeho možného prodávali, jak jinak, všechno možné z historie československého území.
Dalším stupeň, již v roce 1989, tvořily bursy komerční. Zásobovány především Poláky, kteří díky uvolněnějším poměrům ve své vlasti mohli jezdit za obchodem do jiných socialistických států.
První termín trhoveckého obchodování nebyl zvolen nejšťastněji. Byla historicky poslední pracovní sobota v Československu a hotelovo-hospodovo-kinovo-bunkrovní komplex „Družba“ nenavštívili zákazníci. Pouze pár vyděšených branců (probíhaly zde vojenské odvody) kličkovalo mezi stoly a prchalo před prodavači, kteří se hlasitě dožadovali jejich přízně.
**************
Ústní podání, zázrak primitivních a totalitních společností, zajistil na další obchodovací cykly dostatek zákazníků i prodavačů. A tak cestující, chtějíce nasednout na brzký ranní vlak nebo trolejbus v Otrokovicích, byli svědky zajímavých úkazů a scén:
* několikakilometrových kolon škodovek, žigulíků, wartburgů i trabantů combi, táhnoucích se po okrajích silnic až k nádraží – to černí taxikáři čekali na svůj výdělek po příjezdu rychlíku Połonia – a kličkující trolejbusy se jim zdařile vyhýbaly,
* po zastavení expresu, až po střechu narvaného textilním zbožím a cestujícími, všemi otvory ze zelených vozů vylétávajících obrovitých tašek a pytlů s oděvy a spodním prádlem, Polek a Poláků lezoucích s křikem z oken vlaku ..... „juž nikdy wiac!“ byl nejčastější výkřik potlučených žen, válejících se na hliněných nástupištích mezi džínovinou a podprsenkami,
* celodenně neprůjezdného Města – ucpaného nejen prodavači a jejich dopravci, ale rovněž tisíci návštěvníků z celého Československa.
Po uvedených událostech byla bursa přestěhována na dostihovou dráhu a stadion do Slušovic. Tyto superakce odumřely až s pádem „slušovického zázraku“ po převratu.