vracenky - čas
Červen 1977.
Plynutí času, plynutí doby. Jak záživné či nezáživné? V poklidném rybníčku kalného uzavřeného světa řízeného režimu nelze poznat. Přesto nastaly s časomírou problémy, a to dokonce mezinárodní.
Celá socialistická soustava byla primárně řízena binárním časovým kódem, vysílaným rozhlasem na krátkých vlnách (DIZ Nauen – NDR). Fandové techniky a progresivnější pionýři mohli soutěžit, kdo dvojkové pípání rozluští do doby zaznění následujícího časového signálu (vysílán po deseti vteřinách). Tolik přesnost.
Hromadná doprava, jeden z mála kladů totality, primitivní, ale s výtečným pokrytím a hustou frekvencí spojů řídila se už běžným časovým znamením, vysílaným rozhlasem a každou čtvrthodinu hlasatelem připomínaným . Přesto, když udeřila nepohoda, vlaky nabíraly až několikahodinová zpoždění a pečlivost moderátorů přicházela vniveč.
Hodinky na rukou nosili všichni. Mechanické, relativně laciné. Bylo třeba je denně kontrolovat, natahovat a seřizovat. Fungovaly náramně, československé i asijské - digitální, pašované Vietnamci.
Sovětský svaz neměl jen všechno největší. V sebechvalné propagandě se předváděl, jak jeho inženýři dokáží zhotovit funkční náramkové hodinky s nejméně kolečky na světě, sedmi až osmi (vyučený odborník na mechaniku ví, že časový stroj se setrvačníkem nemůže mít méně nežli dvanáct koleček). Sovětský inženýr tak dosáhnul nejrychlejšího časochodu na světě.
Arménská sovětská republika vyráběla budíky „Sevani“. Nádherný přístroj, dvě a půl kila solidní uralské oceli. A předbíhal se – o tři a půl hodiny denně při nastavení na nejpomalejší chod. Snad aby socialistický člověk vstal dříve do práce......