vracenky - Jurij a Michail
Únor 1990.
Některé vrstvy obyvatelstva nedbaly na ideologickou nádivku sdělovacích prostředků a nespolupracovaly. Neposlouchaly pravidelné podvečerní nedělní chvilky poesie s Jiřinkou Švorcovou, recitující procítěně verše Ivana Skály. Potom se nesmíme vůbec divit, že občas „zvrhlo“ i na domácí půdě.
Třetí den, po dvou nocích probíhajícího fetu zazvonil u našeho bytu M.N. (chodil spát domů a tím pádem jako jediný z nás slavících podobal se vzdáleně ještě spořádanému mladému muži). Ve dveřích se tiše zeptal: „Hoši, víte, že Jurka zemřel?“
„Jaký Jurka?!“, odhalekaly ozvěnou opilecké hlasy z útrob bytu. „Jurij Andropov, přeci,“ odtušil M.N. a vklouznul raději do doupěte hříchu.
A tak jsme se prochlastali do času státního smutku sovětského bloku, břinkavých vojenských kapel a národních vlajek na půl žerdi.
Poté přinesli Černěnka (jenž bez pomoci nedokázal ani změnit směr šouravé stařecké chůze), po něm nastoupil Gorbačov, mystik socialismu s uvolněnými názory. A dále už to znáte.