vracenky - neformálně
16. prosince 1990.
Neformální setkání, besedy se zasloužilými členy strany, odbojáři, popřípadě obyčejnými angažovanými dělníky, kteří vzpomínali na doby minulé.
První republika? Žádné tabu. Zkreslené obrazy Masarykovy hrůzovlády musely být servírovány pravidelně, „aby se nezapomnělo“.
Druhá (pomnichovská) republika autoritativní demokracie a protektorát už tak zhusta probírány nebyly. Téměř každý z dlouhověkové kategorie byl v těchto bizarních státních útvarech jaksi zaangažován a éru sbližování Kominterny s Hitlerem, popř. diletantsky prováděný odboj netřeba nutno odhalovat.
V prvním plánu režim zkrátka hledal někoho, kdo si pamatoval „jak to chodilo dřív“ – aby mohl sdělit, že dnes žijeme o mnoho lépe, dokonaleji, radostněji, přátelštěji a výhodněji.
A tak vypovídali roztomilé stařenky a šediví přátelští dědoušci o hladu, nezaměstnanosti, žebračenkách a tabačenkách. Jednu pravdu. Druhou pravdu neuvádějíce, brali v novém režimu služné za jednostranný pohled na starý svět. Jejich drobty pod stolem sestávaly se z pravidelného důchodu, dovážky jídla z vývařovny a bezplatné lékařské péče.
Vodiči, tahající za nitky konání pamětníků, zastávali funkce vesměs významnější. Nebesedovali o minulosti – hlásali šťastnou přítomnost a zářnou budoucnost . Funkcionařili, rozhodovali a kontrolovali. Napříč režimy.
-------
V roce 1985 přijde chlap na Národní výbor za předsedou, srazí paty, vztyčí pravici a zařve na celou místnost: „ Heil Hitler!“
Předseda sebou škubne, vztyčí se za stolem a křičí: „ Zbláznil jste se?! Je čtyřicet let po válce, doba se změnila!“
„Doba možná, ale vy jste se nezměnil, Herr Oberstgruppenführer,“ uculí se přátelsky s líbezným úsměvem návštěvník.
*******