vracenky - novosti
Srpen 1987.
Každého rána, i toho nejbědnějšího, rozhořela se mezi pracujícími Československa tichá bitva o čas. Ne, nebyl to zápas o plnění plánu, o zrno nebo o kvalitně zpracovaná úřední akta. Ve drobných soubojích se hrálo o denní tisk.
Příděl tiskovin v řízeném hospodářství neodpovídal množství zájemců. Bylo jich méně, zato přesně ideologicky rozvrženy dle druhu. Jak se projevovalo na smýšlení obyvatelstva, že všechny noviny psaly to samé, bylo vidno při pravidelných cyklických krizích totalitního režimu.
První z trafiky zmizely vždy Svobodné slovo a Lidová demokracie, tiskové orgány stran sice kolaborujících s KSČ, ale mezi řádky občas píšících.
Jako další vykupoval se tisk lokální. Vydávány především tiskoviny jednotlivých OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa), které ale díky opakujícím se nedostatkům regionálního pisálkovství vycházely jako celkem čtivé. A navíc uváděly události a projekty, které se lidí bezprostředně dotýkaly.
Poté přišlo na řadu „Rudé bezpráví“ (Rudé právo). Obrovitý list vládnoucí strany (zprávy pravdivé = cena; zprávy pravděpodobné = počasí; zprávy lživé = zbytek listu), jehož zakoupení zrcadlilo zoufalství zákazníka – trafika vyprodána, co zbylo uvnitř zavánělo buď silně ideologicky, odborností nebo militarismem.
I poslední, totálně ideové plátky (Rovnost, Obrana lidu….) byly rozebrány opožděnými zoufalci, kteří se k trafice nedostavili před půl sedmou československého času.
A noviny si objednat? Možnost tato byla také regulována a mnohý usilovač o snazší dostupnost tisku ostrouhal. O vlajkových časopisech typu „Mladý svět“ ani nehovoře. Kdo si nehlídal předplatné ze šedesátých let, neuspěl.
----------------------
A jako všechno má dvě strany, tlačilo na občana i odebírání povinné: branci Obranu lidu nebo jiné militantní naivní plátky o životě Varšavské smlouvy, vysokoškoláci ubytovaní na kolejích Rudé právo a nátlaku neodolavší zaměstnanci národních podniků cokoliv od KSČ nebo SSM.