vracenky - po práci legraci II.
Duben 1977
Naťuknuli jsme problematiku odchodů z pracovišť. Ne vždy proběhly jednotvárně a nesličně – život nosí nejrůznější situace i za totáče. Jedna vzpomínka za všechny:
U výrobních pásů (t.zv. kruhů) nepanovala přílišná veselost. Pevně určené pracovní tempo dle podrobně rozpracovaných zásad taylorismu, jednotvárná, tupá robotárna ....... Dělnice (tři čtvrtiny zaměstnanců Botostroje tvořily ženy) si především v horkých letních dnech vylepšovaly život pracovní popíjením osmistupňového piva, sem tam proloženého něčím tvrdším. Následovalo všeobecné hulákání a zpěvy lidových písní. Donec směny, dopít, sprcha a domů.
Dnes již anonymní konsumentce továrního piviska se v organismu vzbouřily zapomenuté kvasinky ve skladu zapomenutého pseudomoku. Jestli událost zavinila láhev čtvrtá nebo až pátá? Co na tom sejde?
Biolátky spustily rasantní akci na trase trolejbusu mezi Zlínem a Otrokovicemi. Autostrada Baťov-Zlín měřila jedenáct kilometrů, plno zastávek ..... Ještě že na nezastavěných úsecích nejsou domy, nechodí tam lidé a těch hlubokých zanedbaných příkopů:
„Pane řidiči, zastavte prosím, mně je zle.“
„Paní, nedojedeme na zastávku?“
„Prosím, ne, já musím ihned ven....“
„Tak dobře.“
Dostavník stojí mezi poli. Po obou stranách chátrající tříproudové silnice škarpy jako z pohádky "O silničáři, jenž se ztratil". Dveře se otevřely:
„Paní, já na vás počkám!“
„Ne! Jeďte, lidé chtějí domů!“
„Ale já opravdu počkám, co když se Vám něco stane?“
„Ne, jeďte, to přejde!“
„Dobrá .....“
Dveře se semknou, přeplněný vůz klopotně vyráží směrem k Otrokovicím. Naše hrdinka?
Hupky do hlubokého příkopu, kde došla konečně úlevy beze svědků.