vracenky - polední pohoda
Červenec 1987.
-----------------------------------------
Úloha humoru v totalitě ...... Smát se? Ne, vnitřně usmívat. Je čemu? Moci? Neprávu součástky koloběhu?
Angažovaný a komunální humor s povrchní, neřešící a nenaznačující satirou našly své pěkné místo v barevném časopise „Dikobraz“, týdeníku ÚV KSČ (!). Ne nadarmo jej veřejnost, samozřejmě tiše bokem, nazývala „úsměvy strany a vlády“.
Angažovaná legrace humor neplodila. Strakatý strýček Sam, nezaměstnaný černoch a sevřená dělnická pěst proběhly totalitním režimem ve všech fázích jeho kolísavého jsoucna.
Utlačované národy ukazovaly rasistickému Československu, jak se vypořádat s koloniální mocí. Mezitím, co američtí astronauti závistivě hleděli na úspěchy sovětské kosmonautiky, Asiaté s Afričany poučovali imperialisty, jak budovat svobodné státy.
Komunální humor nestojí za hlubší zmínku. Vousaté vtipy, upoceně vymýšlené nebo opisované a modifikované z humoristických listů XIX. století.
Satira? Ale fuj, soudruzi, jak sem máme pustit satiru? A kreslíř bere si do pera povýšené chování ředitelů, pomalost kombajnérů, lenost nesehnatelných řemeslníků ......
Kdo se popsanému stylu „vtipkování“ chtěl vyhnout, Dikobraz nekoupil. Kvalitní (ideově nezávadný) kreslený humor obsahovala tehdy např. zadní strana Mladého světa.
Ideoví zploditelé plátku „Dikobraz“ netušili, že u jimi vyzdvihovaných utlačovaných „barevných“ národů je jednou z nejhorších nadávek „smrdutý dikobraz“. A tak nám propáchli od roku 1945 až do doby popřevratové.