vracenky - populár
Červenec 1988.
Veřejnou a masově presentovanou hudbu (vážnou, dechovou, folklorní a t.zv. československou taneční píseň, která na sebe v pozdějších letech brala mimikry populární písně – středního proudu) produkoval režim ve vzácné vyváženosti. Komerce nehrozila, vše bylo buď řemeslně dokonalé, nebo alespoň roztomilé a ideově nezávadné, tak proč ne? Okrajové žánry se nenosily, ač právě jim totalita paradoxně svědčila nejvíce – folková a rocková podhoubí společnosti bobtnala a nadýmala se tak dlouho, až začala narušovat pevnou krustu zavedených pořádků.
S účinkujícími v těchto zpívánkách bylo již těžší pořízení. V prvním kole nutno mnohá díla zapomenout (to když zmizel v zahraničí autor) anebo znovu přehrát (to když prchl někdo z muzikantů, hlasových interpretů či snad dirigent) na desky již na konci čtyřicátých let.
Druhé kolo zamazávání nastalo pro roce 1969. Smršť změn vybublala takovou měrou, že populární hudba a jazz úplně změnily svou tvář, ustupující dechovka a klasika přežily vcelku bez úhony. Jako historické písně uplynulých let poté hrány syté barytony z padesátých, zůstavší zpívající herci ze šedesátých a nebo přezpívané staré hity.
Třetí kolo lustrací proběhlo po podpisu prohlášení „Několik vět“. Zmizení jedinců z vysílaných rozhlasových a televisních záznamů bylo důkladné a velmi rychlé.
Dále probíhaly výmazy nenápadné, mimo výše uvedená hlavní období, to když nějaký umělecký reakcionář emigroval nebo se nedejbože v zahraničí oženil/provdala.
Partě vandrovníků, procházející východočeskou vískou Zderaz, nebylo proti mysli, že jim do kroku vyhrává obecní rozhlas. Až se jedna kamarádka naklonila ke kamarádovi a tiše (proč? ampliony řvaly na celé údolí) mu pošeptala: „Hrají indexové písně.“ Měla pravdu. Tou dobou již rok uprchnutý Waldemar Matuška zpíval, že „šel hledat El-Dorado“ a do dědinky se fakt jeho tichého zákazu ještě neprokousal. Inu, tvrdé selské palice.