vracenky - svítiplyn
Duben 1987.
I bez zemního plynu, dopravovaného ze země Sovětů, život běžel poklidným tempem. Obyvatelstvo relativně spolehlivě zásoboval energií t.zv. svítiplyn. Tento prudce jedovatý výsledek koksování černého uhlí neměl na svědomí tolik mrtvých, jak by se mohlo při jeho schopnosti likvidování červených krvinek zdát. Aby uživatel zjistil jeho nežádoucí přítomnost, obohatily jej plynárenské výrobny o nasládlý zápach, který včas varoval před nebezpečím.
I ve Městě stála malá plynárnička. Velmi užitečné zařízení produkovalo kromě spalování černého uhlí pod kotly teplárny také výhřevný koks, jenž mohlo obyvatelstvo využít v kamnech, a svítiplyn na vaření a pohon různých zařízení (ledničky).
Kotle, vyvíjející svítiplyn, vyžadovaly pravidelnou údržbu. Při této příležitosti se stěny obřích nádob natíraly zevnitř pivem. Přesně tím pivem, které mnozí lijeme do svých žaludků a obratem zase vypouštíme do WC.
Jako mnoho dějů v totalitě i tento nevinný údržbářský proces „zvrhnul“. Zprvu vytíralo se dvěma osmistupňovými pivy, za pár let přišla na řadu desítka, počátkem sedmdesátých let dokonce plzeňská dvanáctka. Počet lahví narostl na celou basu, aby bylo názorně vidět, jak intensivně se na plynárně pracuje. Kadence nutných napouštěcích údržeb zvýšila se z jedenkráte za měsíc na jedenkrát týdně. Nákup piva stal se významnou ekonomickou položkou rozpočtu teplárny.
Údržbáři každotýdenně zažívali těžkou chvilku. To, když se skelným pohledem spokojených, nalitých konzumentů dívali smutně na poslední dvě piva, která museli obětovat na skutečný výtěr kotelních stěn.
A pak přišel pokrok, vybuchující zemní plyn, plynárnu zrušili a na její místo posadili zařízení na spalování mazutu. Každotýdenní pivní slavnosti propadly do vzpomínek.
----