Leden 1977.

         Nerad bych, aby vzniknul falešný dojem, že se za totáče mohl vyskytnout jedinec, nevlastnící knihu. Vyloučeno. I kdyby šlo o programového antibibliofila, pár tenkých červených knížeček si nadělil spolehlivě.

         Počítejme. Občanský průkaz (povinný – snad 24 stran), pionýrský průkaz, průkaz SSM, průkaz ROH, SČSP, KSČ ..... vojenská knížka (též povinná). Neangažovaný jedinec vystačil si tedy s jedním (ženy) nebo dvěma průkazy, angažovaný vlastnil celou knihovničku režimní poesie.

         Proč měla občanka (dále jen OP) 24 stran? Na záznamy a velkou portrétní fotografii přeci. Mimo věci podstatné se do OP zaznamenávala razítka a data nástupu do zaměstnání a odchodu z něj (povinnost pracovat), očkování proti tetanu, děti, vojáci/nevojáci, přechodná bydliště, „zvláštní záznamy“, prodlužování platnosti dokladu a mnohé další.

         Byly pořádány i privátní soutěže s doklady. Normalisovaný průkaz byl dobrým objektem pro přebor „o co nejméně razítek v OP“ a pod. Ve vší nehrané skromnosti přiznávám, že jsem buňce kolejí VŠB zvítězil (zapomněli mi dát „protitetanový“ štempl).

         Sazba za potulku bez občanky – 50,- Kčs.

         Totalita nebyla šedivou přehlídkou marnosti. Přicházely i pestré okamžiky – např. nepotížistický občan mohl mít oficiálně tři (!) typy pasů vydaných tím samým státem. Jeden platil do států RVHP, druhý byl vydáván pro cestu do Jugoslávie a třetí uplatnil poutník v nesocialistických zemích. Takového počtu dokladů ale málokdo dosáhnul.