vracenky - za tepla
Březen 1987.
Malý příběh mocného kouzla nechtěného.
Jarní Slunce probudilo Náměstí a tím okamžikem obnovilo nutkání dívat se na svět skleněným hledáčkem fotoaparátu. Nebylo možno nezaznamenávat Město s jeho ruchem, malé příběhy přítomnosti a možná sdělení budoucnosti.
Klasická fotografie konala v jednotě a boji protikladů (jak presentoval jistý Marx kradenou myšlenku) – nutnost šetřit filmovým materiálem se trvale potýkala s t.zv. efektem nedofoceného negativu – psychickým nutkáním exponovat vždy celý film. Na začátcích a koncích negativů zaznamenány tak pravidelně obrazy zbytné, jen pro technickou a duševní nutnost exponované.
Na takový snímek se právě díváte. Povrchní a současně hluboký záznam doby.
Hlášení, které podává žena u vozu VB (orgánu, kterému se dle nápisu na dveřích říkalo např. páťáci – vůbec nikdy jsem vlastně neslyšel nějaké důstojné označení socialistické veřejné bezpečnosti .....) muselo být obsáhlé a dlouhé. Znetvořilo fotografický obraz a současně mu dalo příběh. Plivance loajálních myšlenek, pleskavě dopadající na ocelovou kapotu služebního vozu Škoda
Kdy příběh s hlášením skončil? Nevím, dofotografoval jsem negativ a nechtěl začínat nový. Tudíž jsem se odebral ..... kdybych věděl? Zřejmě domů vyvolávat naexponovaný negativ s vnitřní spokojeností, jakou zná pouze fotograf – amatér, když se mu akce vydaří.